Jak na artyčok

Artyčoky, roztomilé jedlé bodláky, nejsou v našich končinách příliš časté, ale občas na ně přece jen můžete narazit třeba na trzích, v Makru či větších supermarketech. Řekla bych, že jeden z důvodů, proč je nemají v obchodech běžně, je to, že se prodejci obávají, že by je lidi stejně nekupovali, protože  by nevěděli, co s nimi. A taky proto, že nejsou úplně nejlevnější. Zvlášť, když si uvědomíte, že jedlá je tak zhruba pětina. IMG_3265

Pokud je ale někde zahlédnete, zkuste je koupit, minimálně jednou na zkoušku. Je to totiž opravdu dobrota a čerstvé jsou samozřejmě mnohem lepší, než konzervované, které jste možná ochutnali na pizze. V základní způsobu přípravy se lístky jen lehce zastřihnou a po uvaření (nejlépe na páře) se odtrhávají, namáčí do másla či dresinku a „vycucávají“. Vršky lístků se nejí, jsou příliš vláknité. Po odtrhání všech lístků se dostanete k tomu nejlepšímu z artyčoku, měkkému a šťavnatému srdíčku.

Já vám dnes ale ukážu, jak artyčok okrájet rovnou na srdíčko. Ano, chvilku to zabere a ano, je z toho spousta odpadu. Ale jednou za čas je fajn si vyzkoušet něco nového. Celý příspěvek

Zapečené žampiony se špenátem

Znáte umami? Jedná se o tzn. pátou chuť, objevenou až po čtyřech základních chutích, sladké, slané, kyselé a hořké (jen pro úplnost, dnes se začíná mluvit o tom, že by měla být uznána ještě šestá chuť, tučná). Umami se dá přeložit jako „lahodnost“ či „delikátnost“. Sladkost, slanost, kyselost či hořkost, to jsou relativně objektivní a citově nezabarvené pojmy, ovšem „delikátnost“, to je něco jiného. Co nám to říká je nejen to, že na tuto chuť máme specifickou reakci, ale vlastně i to, že chuť umami je jen velmi těžko popsatelná. Sama o sobě tato chuť vlastně ani neexistuje, ale má tu jedinečnou vlastnost, že zvýrazňuje a spojuje ostatní chutě a relativně plané jídlo se díky umami stává mnohem chutnější.

Umami se do pokrmů uměle dodává pomocí glutamátu, ale jde to i jinak. Na umami jsou totiž přirozeně bohaté i mnohé potraviny. Například maso a masové výrobky (klobásky či sušené šunky), ryby a mořské plody, houby, zralé sýry (nejvíc parmezán), fermentované potraviny (rybí omáčka, krevetová pasta, ančovičky, sojová omáčka, miso), mořské řasy a i některé druhy zeleniny (např. špenát, zelí a zejména rajčata a rajčatové produkty).

Z tohoto výčtu si můžeme snadno vzít inspiraci při vaření a dodat našim pokrmům další rozměr. Z tohoto důvodu je v tolika receptech použit masový vývar a ne voda. Není to proto, že bychom chtěli všechno s kuřecí příchutí, ale proto, že to pokrmu dodá hloubku a ostatní chutě se lépe propojí (výhoda kuřecího a telecího vývaru je naopak v tom, že mají spíš méně intenzivní chuť). V japonské kuchyni se používá vývar dashi z nastrouhaného sušeného tuňáka bonito a řasy kombu. Sám o sobě nic moc, ale jako chuťový základ pro vaření poslouží náramně. Stejně tak rybí či sojová omáčka. Není ani třeba je přidávat v takovém množství, abychom je opravdu cítili, i lžíce či dvě pomůže pokrm posunout dál. Nebo kůrka parmezánu či pár ančoviček přidané do rajčatového či masového ragů. Nebo pár sušených hub v omáčce či polévce. Je prostě spousta možností, jak sílu umami využít… (Ross v Přátelích využíval sílu unagi, neplést! 🙂 )

Umami funguje nejlépe, pokud se spojí několik různých prvků, pak se efekt lahodnosti maximalizuje. Asijská kuchyně to umí mistrně, ale nemusíme ani cestovat tak daleko. I tyto zapečené houby se špenátem a parmezánem, jsou pokrmem plným umami.

Poslouží  jako luxusní příloha nebo s chlebem a salátkem i jako lehká večeře.

IMG_2456 Celý příspěvek

Salát z růžičkové kapusty s brusinkami a pekany

V zimě sice na saláty moc chuť není, hlavně proto, že zelenina a zejména salátové listy nejsou v úplně nejlepší kondici (jak by taky mohly, když k nám často cestují přes polovinu světa), ale růžičková kapusta je výjimka. V lednu je naopak perfektní. Mnoho lidí k ní nemá úplně vřelý vztah, neboť jim ji zprotivila školní jídelna (jako tolik jiných věcí, co třeba špenát, fazolky nebo kopr? a nemůžu zapomenout na trauma všech traumat, kakao se škraloupem…fuj!). Růžičková kapusta, ostatně jako skoro všechna zelenina, je prostě nejlepší povařená jen chvilinku, nikoliv utrápená do šedivé rozblemcané hmoty. Nejenomže je chutnější, ale zároveň si i zachová více živin. V tomto salátu může být i syrová, ale pokud víte, že vám to na zažívání nedělá dobře (nebo jak eufemisticky vyjádřit, že se člověk zduje jak koza), můžete ji oblanšírovat nebo chvilku povařit na páře. Ale jen minutku, ať zůstane křupavá.

Tento salát je skvělý jako příloha, například ke krůtí či vepřové pečeni, ale bez problémů obstojí i jako lehčí večeře. Místo gorgonzoly můžete použít i fetu či jakýkoliv jiný výrazný sýr, nebo sýr úplně vynechat a místo něj přidat vyškvařenou slaninu. Na rozdíl od jarních a letních salátů obsahujících křehké lístky, které rychle vadnou, vydrží tento salát v lednici klidně i pár dní.

IMG_3056 Celý příspěvek

Dokonalá bramborová kaše

Už se vám někdy stalo, že jste místo hedvábné bramborové kaše dostali v restauraci lepidlo na tapety? Nebo se vám to povedlo doma, protože jste si chtěli usnadnit práci a brambory zmasakrovali tyčákem? Já to kdysi dávno v nevědomosti udělala a od té doby vím, že bramborová kaše a tyčák opravdu nejdou dohromady. Pokud chcete kaši dokonale hladkou, jemnou a máslovou, nevyhnete se trošce fyzické práce, ale není to až taková hrůza a pokud ji neděláte pro regiment, tak vám ruka neupadne. A rozhodně to stojí za to. Ano, při pohledu na ingredience je jasné, že to není žádná dietka, ale touto kaší není třeba zaplácnout polovinu talíře. Skromná porce v podobě jedné či dvou lžic opravdu bohatě postačí a z množství z kila brambor nakrmíte dobře deset lidí.

Na kaši samozřejmě existuje bezpočet variací, několik tipů najdete i ve článku dole v odkazu. Určitě si ji ale zkuste připravit i jen tak, je to moc velká dobrota.

bramborová kaše Celý příspěvek