Příliš často si tady fine dining nedopřáváme, jíme spíš u streetfoodových stánků či v levnějších restauracích. Ale jednou za čas, když je příležitost se umíme i rozšoupnout.
Jedna taková příležitost se naskytla minulý týden. Spolužačka Jessica měla narozeniny, tak jsme vypravili do restaurace Typing Room. Kuchyně je zde otevřená a šéfkuchař Lee Westcott vaří ze sezonních a lokálních surovin inovativní pokrmy v modernistickém pojetí (což dnes znamená pěny, espumy, prach z nejrůznějších surovin a sběr bylinek a jehličí 🙂 ).
Není zde menu a la carte, pouze degustační menu, ovšem vyjdou vstříc i v případě alergií či diet (v našem případě jedna alergie na vajíčka, jedna alergie na krevety a jeden vegetarián abstinent, no radost…).
Na úvod jsme dostali dvě chuťovky, křupavou kůži z tresky s ústřicovou a koprovou pěnou a konfitovaná vepřová líčka v nějakých křupinkách (nemůžu si pamatovat všechno). Všimněte si níže chodu z tresky bez kůže. Tomu se říká využití surovin na 100% a zero wastage. To se mi moc líbí, takže za mě body plus!
Následoval první chod, IPA kváskový chléb s marmite máslem. Nejsem si jistá, co znamená IPA, když se jedná o chleba, zatím jsem tento pojem vždy slyšela jen v souvislosti s pivem (Indian Pale Ale). Dost možná to tedy bude kváskový chléb zadělávaný IPA pivem. 🙂 Každopádně to byl opravdu výborný chléb. Měl nádherně křupavou kůrčičku a po rozlomení se vyvalila pára a ukázala se měkkounká střídka. Marmite je otázka vkusu, jedná se o drožďový extrakt, který prý buď milujete nebo nenávidíte, což za mě to neplatí. Sním jej, ale rozhodně to nemiluju a obyčejné čerstvé slané máslo bych ocenila asi víc. 🙂
Po chlebu následoval první rybí chod, siven s chřestem, celerem a medvědím česnekem. Omáčka byla opravdu povedená a siven uvařený tak akorát. Tenký plátek celeru a grilovaný bílý chřest pak rybu krásně doplňovali. To co je nahoře si nejsem úplně jistá, mohl by to být nějaký druh samphire (v češtině slanorožec nebo mořský chřest), ale Srishti nesouhlasí. Každopádně to chutnalo dobře. 🙂
Další na řadě byl signature dish restaurace, květák na čtyři způsoby. Bylo to pyré z květáku, pečený květák, naložený květák a chips z květáku. Doplněno hrozny, kapary a mátou. Neuvěřitelné, kolik se toho dá udělat s obyčejnou zeleninou…
Následoval další rybí chod, treska s cibulovým pyré, marinovanou cibulkou, černým česnekem a prachem z kuřecí kůže. Ten byl trochu zbytečný, ale jinak ryba i zelenina ladily dobře.
Poslední slaný chod byl 40 denní vepřový bůček s kopřivami, kapustou a zeleným chřestem. Bůček je schovaný pod zeleným lupení. 🙂 Na straně jogurt a křupavá kůžička. Jogurt se mi k bůčku moc nehodil, nějaké pyré by mi asi sedělo víc, ale samotný bůček se jen rozplýval na jazyku a vůbec nechutnal tučně, naopak, chutnal naprosto libově, což je u bůčku docela překvapivé.
Vegetarián (přesněji pescetarián) dostal grilovaného lososa s brokolicí, omáčkou a pyré. Saeed si sice nepamatuje přesně co to bylo, ale bylo to prý „fabulous“. 🙂
Následoval malý mezichod na osvěžení chuťových buněk, bezinková pěna, což mě potěšilo, protože já mám bezinky moc ráda a k jaru pro mě neodmyslitelně patří. Byla to opravdu jen malá lžičenka, ale zpříjemnilo a usnadnilo to přechod mezi vepřovým chodem a dezertem.
Následoval poslední chod, dezert, a bylo to asi to nejlepší z celého menu. Popisek zněl ovčí jogurt, jablko a kopr, což opravdu nezní nijak extra lákavě, ale byla to dokonalá kombinace chutí, struktur i teploty. Křupavé, jemné, hladké a rozplývavé, to vše navíc osvěžené lehce kyselkavou granitou… Dohromady opravdu skvělé. A koktejl z prosecca a yuzu k tomu vytvořil perfektní párování. Lépe asi menu být zakončeno nemohlo.
Dostali jsme ještě malé bonbonky jako pozornost podniku, ale na sýrový chod už nám opravdu nezbylo místo. Sytí a spokojení jsme večeři pomalu zakončili a kolem 11 se vypravili k domovům. Ještěže jsme další den začínali až téměř v poledne.
Celkově návštěvu Typing Room hodnotím jako opravdu zajímavý zážitek. Jídla byla překvapivá a promyšlená, měla zajímavou strukturu a chutě většinou ladily opravdu dobře. I párování vín potěšilo a ochutnali jsme jak klasické chutě (například riesling), tak i přírodní vína, které servírovat je vždy docela risk, neboť vztah k nim bývá poněkud ambivaletní. Za mě se určitě vyplatilo, u ostatních spolustolovníků jsem si nebyla úplně jistá. 🙂
Menu bylo jarní a svěží a nejít tam večer po odpolední testování čokolády, foie gras či klobásek, tak bych se po něm cítila i docela lehce. No jo no, too much of a good thing… can be wonderful!
Tak jsem si zase zaslintala 😉