Tak. Hotovo, certifikáty za Basic jsou doma. Dokonce je to nakonec i s menší pochvalou.
Certifikáty za Basic
Mám za sebou první semestr na Cordon Bleu a skoro tři měsíce života v Londýně. A za tu dobu se pár věcí změnilo. Co se může za tak krátký čas změnit? Třeba toto…
Jak vás může změnit kulinářská škola:
1) Je docela možné, že se vám změní tělo. Pokud se nebude kontrolovat a budete mocně ochutnávat vše, co uvaří či upeče chef na demu (i když v tomto případě pár kalorií spálíte při boji s ostatními nenasytnými spolužáky), sežerete vše, co si navaříte na praktické jako fajn svačinku (průměrně 100 gramů másla na recept), plus se dáte ze pár porcí z dezertů a pak ve volných chvílích budete se spolužáky objevovat, jaká skvělá jídla Londýn nabízí, tak se nejspíš trochu zakulatíte. Ale pravděpodobně to nebude nijak katastrofální. Navíc co, jste tu jen pár měsíců, na diety bude v životě času ještě dost…
Může se ale stát i opak, zhubnete, protože budete tak nasycení všech těch vůní okolo a tak vystresovaní ze všeho nového, že ani nebudete mít chuť jíst. Taky se to stává (mně tedy ne).
2) Změní se i další aspekty vaší vizáže. Zplihlé vlasy z toho, jak je máte pořád pod síťkou. Oči opuchlé a trošku podlité krví z nedostatku spánku. Pleť bez make-upu (nemá to smysl a zašpiníte si tím čepku). Nehty nenalakované a ostříhané tak krátce, jak jen to jde. Dost často jsou ruce navíc ozdobeny modrými náplastmi, případně hojícími se spáleninami. Vaše ruce už prostě nikdy nebudou výstavní a dokonale zmankýrované, zato budou vaše ruce vyprávět příběhy…
3) Budete si připadat jako totální „badass“. Namočit ruce do vroucího cukru? No jasně! Vzít do ruky živého kraba, jehož klepeta vám můžou zlomit prsty (a ne, na těch klepetech nejsou gumičky) a hodit ho do vroucí vody? Bez problémů! Šlehat půl hodiny vejce do pěny? Jo, karpální tunel se ozývá, ale to dáme! Řízli jste se tak, že se vám dělají mžitky před očima? To ještě není důvod nedokončit hodinu. A pokud náhodou něco z toho neuděláte, my ostatní „drsňáci“ se na vás budeme dívat s lehkým despektem.
4) Potkáte lidi, které jídlo zajímá stejně jako vás. A naráz to, že za ideální program na sobotní dopoledne považuje vstát o půl sedmé a jít na farmářské trhy, nebude nic divného. Nebo, že když jedete někam na dovolenou nejvíc se těšíte, až si tam zajdete do supermarketu. Nebo to, že většina pořadů které sledujete jsou gastronomického zaměření a pokud už si koupíte časopis, tak je samozřejmě o vaření. Konverzace jsou sice poněkud monotematické (co kdy kdo uvařil, kam se půjdeme najíst, pořady o vaření, kuchařky atd.), ale jste mezi svými. A vzhledem k tomu, že toto je teď vaše primární sociální skupina, všichni ti, kteří jídlo mají jen jako „pohon“ a tak nějak je vlastně ani moc nezajímá co jí, vám začnou postupně připadat jako z jiné planety… Jak jako ses zapomněl najíst?
5) V kuchyni se naučíte na sebe upozorňovat. Když jdete s plechem, křičíte „hot!“, když jdete s noži „sharp!“, když dáváte něco do trouby „oven open!“ a když procházíte kuchyní, tak kříčíte „behind!“, „backs!“ nebo třeba „coming through!“. To vše je samozřejmě především kvůli bezpečnosti, ale taky je to tak trochu kód pro „uhni!“ Tak si na to zvyknete, že se to stane téměř reflexem a pak máte co dělat, abyste nekřičeli „coming through“, když jdete po ulici plné lidi a spěcháte…
6) Je docela pravděpodobné, že už doma máte slušnou sbírku kuchyňského náčiní, ale začnete navíc toužit po balónové metle, mandolíně a barevně rozlišených prkýnkách.
Jak vás může změnit Londýn:
1) Jste tak trošku otlučení, protože pořád do někoho narážíte. Keep left? Rozhodně to není univerzální. Turisti, kterých jsou tu mraky to nerespektují a místní jsou taky docela anarchisti. Jediné, co se dodržuje až s fanatickou urputností je to, že na eskalátoru v metru musíte stát na pravé straně, aby vlevo byla ulička pro ty, co chtějí jít. Ale není jasně daná strana ulice, po které se pohybovat a tak většinu času kličkujete a narážíte (někdo má styl „buldozer“, já se svou fyzickou konstitucí preferuju styl „myš“). Krom toho, pokud náhodou jezdíte metrem ve špičce, tak budete mít modřin a taky intimního fyzického kontaktu ještě o něco víc…
2) S tím souvisí, že vaše nejčastější věta se stane „Sorry.“ Ale málokdy to budete myslet upřímně…
3) Protože tak trošku začnete nenávidět lidi.
4) Ale když se náhodou stane, že ulice nebo stanice metra bude prázdná, tak vás to vážně vyděsí. Neposunul se čas? Není náhodou bank holiday?
5) Přecházíte na červenou, případně se zcela mimo přechod proplétáte mezi čekajícími auty. Někdy blikne zelená, ale vy ji prošvihnete, protože se nedíváte na semafor, ale rozhlížíte se, jestli nejedou auta a můžete přejít na červenou…
6) Začnete očekávat, že v momentě kdy dorazíte na zastávku či do stanice metra, dopravní prostředek by měl přijet do minuty. Přistihla jsem se, že když jsem na obrazovce viděla „next train in 3 minutes“, tak mě to vážně rozladilo. Tři minuty? Dělají si srandu nebo co?
7) Po několika prvních momentech zděšení při pohledu do jídelního lístku (jo, věděli jste, že je Londýn drahý, ale že je takto drahý?!) si postupně zvyknete a víno za 5 liber či jídlo za 10 liber vám bude připadat jako „great deal“. A přestanete se divit i sendviči ze stánku za 8 liber…
8) Opět po prvotním zděšení přijdete na to, že se musíte smířit s tím, že za cenu, za kterou byste v Praze měli třípokojový luxusní byt v centru tady budete mít pokoj v průměrném, už trochu ošoupaném domě s pár spolubydlícími.
9) S největší pravděpodobností skoro přestanete vařit. Zaprvé není čas, zadruhé, je zde tolik míst, kde se najíst…Od řetězců, které najdete doslova a do písmene na každém kroku (Pret, Eat – saláty, sendviče, polévky; Itsu, Wasabi – sushi; Wagamama, Leon – asijská inspirace; Costa, Starbucks, Nero – kavárny), přes supermarkety jako Sainsbury, Tesco, Waitrose či Marks&Spencer, které mají nepřebernou nabídku hotových nebo mikrovlnkových jídel (sendviče, polévky, saláty, kari, těstoviny, zdravější varianty,…) a všudypřítomný streetfood (přijde mi, že nejvíc frčí trhané maso a falafel, ale najdete tam opravdu skoro všechno; burgery, saláty, asijská jídla, sendviče, sladkosti,…) až po restaurace, které nabízí snad každou světovou kuchyni, moderní i tradiční pokrmy, vše v různých cenových relacích, od relativně levných (v Londýnském kontextu, tedy kolem těch 10 liber za pokrm) až po michelinské zážitky. Londýn je, co se jídla týče, město nekonečných možností. A vlastně nejen co se jídla týče…
10) Prakticky si nebudete vybírat peníze z bankomatu. Vše platíte bezkontaktně, i libru za jablko a vodu ke svačině. Vybrala jsem si, když jsem v lednu přijela a většinu těch peněz ještě pořád mám.
Pěkné a pravdivé