Dinner by Heston Blumenthal

Tento víkend byl „slavnostní“ ve dvou ohledech. Zaprvé byly Velikonoce a díky tomu nás čekal čtyřdenní víkend a zadruhé jsem se z kolonky „late twenties“ přehoupla do kolonky „early thirties“. A to si zasloužilo něco trošku speciálního. A vzhledem k tomu, že jsem to já, tak čím jiným slavit, než jídlem…

V sobotu jsme měli i se Srishti sraz u Saeeda a všichni jsem se společně vypravili do hotelu Mandarin Oriental u Hyde Parku, kde má svou londýnskou restauraci Dinner Heston Blumenthal. Pro ty, co jim toto jméno nic neříká, Heston Blumenthal je jedním z nejslavnějších britských šéfkuchařů, neuvěřitelný kreativec a inovátor, který k vaření přistupuje jako k alchymii, čerpá velkou inspiraci z historie pokrmů, ale také zapojuje nové techniky (např. sous vide) a přezkoumává zavedené postupy. Jeho „výkladní skříní“ je restaurace Fat Duck se třemi michelinskými hvězdičkami, kde naplno nechává popustit uzdu své fantazii a hraje si se všemi smysly. Nevybíráte si z klasického à la carte, ale celé menu je sestavené jako příběh trvající několik hodin, při němž vás čeká nejen skvělé jídlo, ale také mnohá překvapení. Dinner se drží trochu víc při zemi, je to klasický fine dining, ale se dvěma michelinskými hvězdičkami je to pořád restaurace, kde vás čeká opravdu neuvěřitelný gastronomický zážitek. Nedávno byla dokonce umístěna jako 36. nejlepší restaurace na světě. No, asi netřeba zdůrazňovat, že jsem se fakt moc těšila… 🙂

Všichni jsme si dali tři chody, předkrm, hlavní chod a dezert. Na menu je vysvětlen název restaurace, dinner znamená „The main meal of the day, taken either around MIDDAY or in the EVENING. A formal evening meal, typically one in honour of a person or event.“ (překlad: „Hlavní jídlo dne, podáváno buď v poledne, nebo večer. Formální večerní pokrm typicky na počest události nebo osoby.“). Menu čerpá z historie britské gastronomie a u každé položky se nalézá letopočet vztahující se k receptuře, která daný pokrm inspirovala. Na přebalech menu jsme také objevili nejrůznější zajímavé historické fakty o použitých ingrediencích.

Jako pozornost podniku jsme na začátek dostali chleba s máslem, člověk si řekne, že to se teda jako moc nevycajchnovali, blbej chleba… Ovšem po prvním soustu zjistíte, že ten chleba je tak vynikající, že jim to rádi „odpustíte“.

Jako předkrm jsme si se Srishti obě daly „Meat Fruit“ (1500), jednu z Hestonových signature dish. Jedná se o dokonale jemný, na jazyku se rozplývající parfait z kuřecích jater, ovšem v převleku za mandarinku. Skoro se zdráhám pro tuto lahodnost použít slovo paštika, ale byla to jedna z nejlepších paštik, co jsem kdy měla. 🙂

Saeed si dal „Frumenty“ (1390), což byla grilovaná chobotnice v uzeném vývaru s dulse řasami a špaldou. Prý taky dokonalé. 🙂

Jako hlavní chod jsem měla „Powdered Duck Breast“ (1850), kachní prsa s červeným zelím, nakládanými třešněmi a kořeněnými „umbles“, což úplně nevím, co je, ale strejda Google říká, že nějaké vnitřnosti. Úplně nespecifikuje jaké a já to též nebyla schopná přesně určit, každopádně to bylo výborné. Kachní prsa byla krásně růžová a měkkounká, a zelí i třešně se s nimi krásně doplňovaly. O přílohy jsme se podělili a dali jsme si mrkev s kmínem (ovšem bez kmínu, kmín byl nejspíš v podobě oleje či jiné infuse) a Hestonovy slavné „triple cooked chips“,  tedy natřikrát vařené hranolky.

Srishti si dala „Hereford Ribeye“ (1830), steak s morkem, houbovým kečupem a hranolkami.

Saeed si dal „Cod in Cider“ (1940), tresku na cideru s mořskými plody a uzenými artyčoky.

Před tím, než jsme se do restaurace vypravili, jsme si dělali legraci, že to určitě budou tak titěrné porce, že se pak půjdeme dojíst do McDonalda. No nakonec to bylo právě naopak, po hlavních chodu už jsme docela odfukovali. To ale samozřejmě neznamenalo, že bychom se vzdali dezertu…

Já jsem si dala „Brown Bread Ice Cream“ (1830), zmrzlinu z tmavého chleba s karamelem ze slaného másla, hruškou a sladovým sirupem. Bylo mi doporučeno se vždy pokusit nabrat na lžičku všechny komponenty a mělo to něco do sebe. Zmrzlina byla celkem slaná, karamel velmi sladký, ale společně to tvořilo dokonalou harmonii. Doplněno křupkami z chleba a jemnou hruškou pro příjemný kontrast ve struktuře.

Srishti si dala „Tipsy Cake“ (1810), v podstatě takovou opilou briošku s grilovaným ananasem.

Saeed si objednal „Sambocade“ (1390), cheesecake z kozího mléka s bezinkou, podávaný s karamelizovanými ořechy a hruškami pošírovanými v perry (perry je hrušková obdoba cideru). Sousto cheesecaku jsem ochutnala a byl chuťově opravdu vyvedený. „Koza“ tam byla cítit sice výrazně, ale rozhodně ne nepříjemné a jemné tóny bezinky tomu dodaly ten správný šmrnc.

Na závěr jsme dostali ještě jednu pozornost podniku, ganache se sušenkou. Můj talířek mi přinesli ozdobený nápisem „Happy Birthday, Eli“, což mě tak překvapilo, až jsem se až začervenala. Ale naštěstí nezpívali… 🙂

Ganache byla vynikající a navíc jsem měla dvě. Byl tam totiž alkohol (a to jakože hodně alkoholu), tak jsem dostala i Saeedovu. Na oplátku jsem mu věnovala svou sušenku, linecká s kmínem mi nějak moc neseděla, pro něj to naopak nebylo nic zvláštního, přesně takové prý dělávala jeho babička. 🙂

Celkově tento zážitek nemůžu hodnotit jinak, než kladně. Jednička s dvěma michelinskými hvězdičkami jak vyšitá! Jídlo bylo naprosto dokonalé a obsluha příjemná, nevtíravá, ale neuvěřitelně pozorná. Jasně, nebyla to nejlevnější záležitost, ale rozhodně to stálo za to… Pokud budete někdy v Londýně něco slavit a budete hledat opravdu speciální místo, tak tady vás zcela jistě nezklamou.