Jak jsem projedla Londýn

Už ode dne, kdy jsem se z Londýna na podzim vracela domů, jsem se nemohla dočkat, až se sem vrátím zpět. Tak je to vždycky. Londýn zkrátka patří mezi má nejoblíbenější místa a nikdy mě neomrzí. Ostatně, jak říkal už Samuel Johnson, když je člověk unaven Londýnem, je unaven životem, neboť Londýn má vše, co život může poskytnout…

Pár měsíců zpět, jsme se s kamarádkou Kiki bavily, že by snad mohl klapnout červen, nejlépe v době konání Taste of London, ale měla jsem začátek roku trošku divoký, tak jsem až do dubna nevěděla, jak to dopadne. Ale, jak asi tušíte, vzhledem k tomu, že čtete tento článek, vše klaplo a já se měsíc a půl těšila jak malá, až se konečně vypravím na letiště, směr Londýn.

Sice to byl trochu punk, vůbec jsem nestíhala, začala jsem balit tři hodiny před odchodem z domu a absolutně jsem neměla vymyšlený itinerář (jak to obvykle mívám ve zvyku). Jen bylo jasné, že chci hlavně chodit a nasávat atmosféru a samozřejmě jíst. A nakonec to dopadlo víc než dobře. Pojďte se se mnou podívat, co všechno jsem stihla ochutnat…

Středa

Do Londýna jsem dorazila v úterý večer a než jsem dorazila ke Kiki a jejímu manželovi Jurkovi, byla jsem tak vyčerpaná (taky jsem toho posledních pár dní moc nenaspala), že jsem padla do postele, doslova jak podťatá.

Další den ráno jsem se probudila do krásného slunečného dne (což je v Londýně vždy výhra) a hned se vypravila do města. První zastávka byla jasná. Borough Market. Trh mě přivítal téměř prázdný, tak jsem si v klidu mohla projít stánky a pokochat se sezónní i stálou nabídkou. Hlubokými nádechy jsem vnímala všechny vůně a užívala si tu krásu okolo. Den jsem zahájila pain au chocolate z Bread Ahead a tureckou kávou se skořicí. Ani nevím, jestli by to vůbec šlo líp… Po hodince jsem trh opustila, došla k řece a vydala se podél, ale ne daleko, jen k Tate Modern, kde se v současnosti koná výstava o Pablovi Picassovi. Je zaměřená na rok 1932, kdy v jeho životě i tvorbě docházelo k přelomovým změnám a musím říct, že ač kubismus nikterak neprožívám, výstava byla moc zajímavá. Já jsem spíš typ, co čte povídání okolo, než abych 10 minut zírala na obraz. A dozvěděla jsem se proto mnoho o erotice v Picassově tvorbě. 🙂

Po tomto kulturním zážitku jsem pokračovala dál podél řeky směrem k London Eye, kde jsem si koupila prosecco a posvačila jej společně s třešněmi, koupenými na Borough Marketu. A ne, nepo… jsem se. 🙂 Ležela jsem v trávě, pozorovala kolemjdoucí a vnímala Londýn opravdu všemi smysly. Bylo mi moc krásně, ale nakonec jsem se přece jen zvedla a pokračovat dál. Neměla jsem žádný konkrétní plán a ani ho mít nechtěla, tak jsem se jen tak motala Soho a Picadilly a samozřejmě jsem zašla do knihkupectví…

S Kiki jsme se sešli na pre-drink v hospodě v Soho a pak už byl pomalu čas na večeři. Dala jsem na doporučení svého šéfa a vypravili jsme se do restaurace Eneko, kousek od Covent Garden. Vaří tam moderní baskickou kuchyni ve formě share food a byla to fakt pecka. Moc podařené a doporučuji.Jako předkrm jsme si dali řepný i hovězí tatarák, mušle s rýží a kalamáry v sépiové omáčce. Všimněte si malých polštářků na řepném tataráku. To byly suflované brambory, ze kterých se po rozkousnutí vylila skvělá omáčka. Vtipné a vynikající. Na hlavní chod jsme pokračovali grilovanou chobotnicí a brazírovanými vepřovými líčky s houbovou emulzí. Jako přílohu jsme zvolili cuketu s piniovými oříšky a pečené brambůrky s paprikovou emulzí. Ty brambory byly jednou z nejlepších položek celého menu, naprostá dokonalost…

Menu jsme zakončili dezertem v podobě jednoduché vanilkové buchtičky se zmrzlinou s karamelovým crumblem a krémovým dezertem z ovčího mléka s rozmarýnovou drobenkou. To bylo celkem o ničem, zato ta buchtička byla totální pecka! V jednoduchosti je opravdu krása…

Nachozených kilometrů: 17,2

Čtvrtek

Ve čtvrtek jsem si chtěla dopoledne zacvičit a tak jsem do města vydala až okolo oběda. Věděla jsem, že odpoledne mě čeká pro žaludek poněkud náročný afternoon tea a tak jsem si říkala, že by to chtělo něco lehčího a bohatého na zeleninu. A hned mi bylo jasné, kam jít! Vypravila jsem se do Notting Hillu k Ottolenghimu. Přemýšlela jsem, jak jet a nakonec jsem se trochu nelogicky rozhodla vystoupila na Baker Street a dojít to (asi 4 kilometry a já už měla docela hlad…). Ale za toto rozhodnutí jsem byla odměněna skvělým houslistou, který právě v momentě, kdy jsem vstupovala do haly, začal můj oblíbený Canon v D od Pachelbacha. Zůstala jsem tam celých 5 minut, co hrál. Jeden z nejkrásnějších momentů celého výletu… 🙂

Ještě trochu oklikou přes Hyde Park jsem nakonec přece jen došla k Ottolenghimu, kde mě přivítaly stoly prohýbající se krásnými saláty, ze kterých mám vždy problém si vybrat. Chci vše! Nakonec jsem si dala lilek s jogurtem, piniemi, mátou a granátovým jablkem, papriky plněné sýrem manouri, pečený květák s nakládaným citronem, rozinkami, pistáciemi a koprem a mačkaný hrášek s edamame a okurkou. Super! Tady zelenina nikdy není nuda a maso mi vůbec nechybí (i když i to mají v nabídce, raději si vždy dám jeden salát navíc)… Jen mě trochu mrzelo, že jsem si nemohla dát dezert. Budu si je hold muset ze své oblíbené kuchařky upéct sama… 🙂

Zpět jsem se prošla téměř prázdnou Portobello Road, kde se dopoledne a především o víkendu konají trhy a bývá to tam celkem peklíčko, ale ve čtvrtek odpoledne tam bylo krásně prázdno…

Vzala jsem to opět přes Hyde Park a do metra nastoupila u Marble Arch, abych se vyhnula davům na Oxford Street.

Dezert u Ottolenghiho jsem si nedávala proto, že přísun cukru byl ten den naplánovaný v podobě odpoledního čaje. Samozřejmě odpolední čaj by nebyl odpoledním čajem, kdyby se k němu nepodávalo prosecco… 🙂

Nejlepší z toho všeho je prostřední patro. Scone s clotted cream a jahodovým džemem jsou jedním z nejlepších anglických vynálezů. Fakt! 🙂

Byly jsme s Kiki v Scoff & Banter v Bloomsburry, což je kousek od místa, kde sídlí i Cordon Bleu. Šly jsme pak kolem a náhodou jsem narazila na chefa Anthonyho, což bylo moc milé. Chvíli jsme poplkali a pak už jsme s Kiki pokračovali procházkou po Fleet Street k St. Paul’s Cathedral a přes Millenium Bridge až na Southbank. Po tom „čaji“ byla procházka celkem potřeba… U London Bridge jsme si daly aperůlek v hospodě u řeky a pak už se unavené, ale spokojené vydaly domů…

Nachozených kilometrů: 19,4

Pátek

Ráno jsem se znovu vydala na Borough Market, kde jsem posnídala na pána, ústřice a prosecco. Ale především jsem nakoupila ryby a mořské plody na večerní grilování. Bylo to těžké rozhodování, ale vyhrála to doráda (pražma), chobotnice a tygří krevety. Koupila jsem ještě kváskové bagety a chléb z Bread Ahead a taky nejlepší máslo, co jsem kdy měla. Francouzské (jak jinak), solené, z nepasterizovaného mléka. Skoro by mi ke štěstí stačil ten chleba s tímto máslem…

Po těžkém vnitřním boji jsem se rozhodla nekoupit si žádné sýry jako suvenýr domů, protože po tomto výletu už fakt budu muset odlehčit a mít doma plnou lednici sýrů by byla zbytečná provokace… 🙂

Nákup jsem odtáhla ke Kiki a Jurkovi a vypravila se znovu do města. Nerada na metru přesedám, tak jsem přemýšlela, kde vystoupit na Jubilee Line. Nakonec jsem se rozhodla pro Westminster, kde jsem se prosmýkla největšími davy a rychle zamířila do St. James Parku u Buckinghamského paláce. Prošla jsem dál, přes Green Park na Picadilly a přemýšlela, že zajdu na Regent’s Street a Oxford Street se mrknout do nějakých obchodů s hadrama, ale nakonec jsem usoudila, že si nebudu kazit náladu a raději zamířila do krásného knihkupectví Hatchard’s. Je nejstarší v Londýně a mají tam místnost plnou kuchařek. 🙂 Pak už jsem zamířila do Soho, kde jsem se jen tak toulala, dala si kávu v malé kavárničce a následně zamířila do specializované cukrárny Maitre Choux, kde jsem pořídila dezert na večer. Přes Covent Garden jsem došla k řece a podél Southbank k London Bridge. Stihla jsem ještě závěr Borough Marketu, tak jsem dokoupila krásná barevná rajčata a čerstvou burratu na předkrm.

Grilování se moc povedlo, popíjeli jsme Aperol, ogrilovali jsme spoustu zeleninky, rybu, chobotnici (tu jsme nejdřív uvařili) a krevety. K tomu ten skvělý křupavý chléb a máslo a dokonalá hostina byla na světě. Ani nevadilo, že počasí bylo typicky londýnské…

Jako zlatý hřeb večera jsme se podělili o éclairs a musím teda říct, že to byla úplná pecka. Já vlastně moc zákusků a sladkostí nejím (spíš si v létě zajdu na zmrzku), možná i proto, že mě máloco nadchne, ale těmto exkluzivním banánkům se to opravdu povedlo. Technicky byly naprosto dokonalé, naplněné až po okraj, vrstva fondánu (který nemám ráda) tak tenounká, že mi vlastně poprvé v životě i chutnal, zdobení, které dávalo smysl a chuti spíš přidávalo, než ubíralo (snad krom zbytečných cukrových perliček na malinové éclair). Ale nejenom technicky, zejména chuťově, totální bomba. Takové krémy, že se vám o nich bude ještě dlouho zdát… Až někdy budete v Londýně, toto fakt zkuste, těch 6-7 liber za kus za to opravdu stojí.

Nachozených kilometrů: 19,8

Sobota

A v sobotu nadešel zlatý hřeb celého výletu, Taste of London, food festival konající se každoročně v Regent’s Parku. Loni jsme byli se spolužáky a byla jsem moc ráda, že si tuto událost můžu letos zopakovat.

Ráno bylo líné a domácí, jen s lehkou snídaní a okolo 11 jsme vyrazili. Fronta před vchodem sice vypadala děsivě, ovšem po otevření areálu šlo vše velmi rychle. Jakmile jsme byli uvnitř, vzali jsme si program a u první sklenky prosecca vše pečlivě prostudovali a zatrhli, co musíme ochutnat. A pak jsme se na to bez otálení vrhli… 🙂

Začali jsme grilovanou chobotnicí s kávovou omáčkou z Ikoyi (chobotnice supr, kávová omáčka k ní zbytečná), soft shell krabem v briošce se sušenými krevetami, kokosovým sambalem a majonézou z hnědého krabího masa z Modern Pantry (jedním slovem mňam) a smaženými krevetami se sečuánským pepřem z Chai Wu. Solidní start.

Další zastávka byla u řecké restaurace Meraki, kde jsme si dali gyrosovou variaci na tacos a jehněčí kotletky (nejlepší byl ten hummus s pečeným lilkem). Jurko vystál dlouhatánskou frontu na bao z Bao (s kuřecím masem, sečuánskou majonézou, nakládačkami a koriandrem) a Kiki přinesla totální pecku ze Smoke & Salt, pečené nové brambůrky s gorgonzolovou omáčkou a hovězím srdcem. Perfektní kombinace.

Další zastávka byla v Kricket, moderní indické restauraci, kde jsme si dali goanský párek v housce s arašídovým salátem, což bylo supr, výrazné chutě příjemně pálivé a ani mi tam nevadil fenykl, který jinak moc nemusím. Krabí salát s avokádem v křupavém hnízdě z wonton těsta z Freak Scene pak ale vyšel poněkud naprázdno, zvlášť po výrazném „hoddogu“ z Kricketu neměl prakticky žádnou chuť.

Pokračovali jsme u krevetovou tempurou z Roky a křupavými kalamáry se salátkem z banánu, kešu a palmových srdíček se sezamovo-pomerančovým dresingem a chilli svatojakubkami s černou rýží a květákem z Asia de Cuba. Z francouzského Club Gascon jsme si dali „sexy scone“ se zmrzlinou z foie gras (zmrzlina pecka, scone nic moc) a pomalu vařené vajíčko v lanýžovém hnízdě.

Poslední zastávka byla v Action Against Hunger, kde jsme si dali jarní rolky (vegan hráškovo lanýžové neměly téměř žádnou chuť, ty s kozím masem byly lepší) a k tomu jsme přidali svatojakubko-krevetové wontony v ostré kořeněné omáčce a křupavého softshell kraba z Hutongu.

Celé tyto vpravdě lukulské hody jsme zakončili zmrzlinou (kopeček za 3 libry nebo dva kopečky za 4,5 – to by byl člověk blbej, dát si jen jeden, ne?) a z festivalu se tak trochu odvalili… Ale já měla pro Kiki a Jurka připravenou procházku parkem a okolo Regent’s Canal až ke King’s Cross a pak dál, do City k St.Paul’s Cathedral, kde jsme přešli řeku a došli k London Bridge. 13 kilometrů, během nichž nám krásně slehlo. 🙂

Celkem nachozených kilometrů: 19,2

Večer už jsme jen chvíli poseděli na terase a pak se mrkli na film, u kterého jsem ale samozřejmě tak trochu podřimovala. Jak by taky ne, těch několik dní bylo velmi intenzivních a náročných. Ale tak krásných… Užila jsem si je opravdu naplno. Faktem totiž je, že pokud člověk v Londýně (či kdekoliv jinde) žije, má spoustu povinností a taky trochu zleniví. Nic se nezdá až tak úžasné, metro je plné divných, smradlavých lidí, všude jsou mraky turistů, cože, pivo za 8 liber? Ale když jste takto na pár dní a vaší největší povinností je si to pořádně vychutnat, dny opravdu prožijete a vše vnímáte naplno. Vše je krásné a hýří barvami. Ty vůně čerstvého pečiva, kávy, ale i řeky a ulic… Čtete každou ceduli u hospody či v metru a smějete se.

Londýn je hravý a vtipný. Kalorie, ani utracené libry se nepočítají… Za jídlo, ani za suvenýry. 🙂

Bohužel, všechno jednou končí a tak mi nezbylo, než se v neděli ráno pobalit, zamáčknout slzu a s Londýnem se opět na nějakou dobu rozloučit. Snad ne na dlouho…

Trocha statistiky, aneb co jsem stihla za čtyři dny:

Počet návštěv Borough Marketu: 4

Počet návštěv restaurace, bistra či tearoom: 3

Počet návštěv hospod: 2

Počet návštěv food festivalu: 1 (ale bylo to velký)

Počet návštěv muzea: 1 (alespoň tak, nejsem úplný kulturní barbar)

Počet návštěv knihkupectví: 2

Počet zakoupených kuchařek: 3 (jenom…)

Počet nachozených kilometrů: 75,6

Počet zkonzumovaných kalorií: asi 10 miliónů

Počet skleniček prosecca a Aperolu: ehm…