Mám docela rozsáhlou sbírku kuchařek. Určitě přes 500 kousků. Londýn byl pro tuto mou sběratelskou vášeň celkem náročný, jak finančně, tak prostorově. Po deseti měsících jsem si jich domů odvážela asi sto třicet. Přesto, že mám občas trochu výčitky svědomí, ta radost, když si domů přinesu nový kousek, prolistovávám a označuju si, co musím vyzkoušet (ani pět životů by mi nestačilo na vyzkoušení všeho, co jsem si už v kuchařkách označila), ta radost mi za to prostě stojí.
Jedny z nejhezčích a mých nejoblíbenějších kuchařek jsou kuchařky Yotama Ottolenghiho. Stejně jako já absolvoval londýnskou Le Cordon Bleu a po nějaké době si spolu se svým kolegou Samim Tamimim založil parádní stylové bistro v Notting Hillu. Získali obrovskou popularitu, postupně vznikla síť a Ottolenghiho bistra a restaurace nyní najdete na několika místech v Londýně. Charakteristické je jejich kouzlení se zeleninou, připravují jedny z nejkreativnějších a chuťově nejzajímavějších salátů. Ale hned vedle salátového stolu stojí snad ještě lákavější stůl s krásnými a dekadentními dezerty. Tomu se říká rovnováha… 😉
Mám všechny Ottolenghiho kuchařky (jaký div) a když jsem ještě v Londýně zjistila, že vydává šestou, zaměřenou čistě na sladkosti a nazvanou jednoduše Sweet, vypravila jsem se hned první volný den do jednoho z bister si ji koupit. Měli je samozřejmě i v knihkupectvích, ale takto jsem mohla koupi kuchařky spojit i s procházkou a obědem. A navíc ji mám podepsanou. 🙂 Ach, jak mi Londýn občas chybí…
Hned po přinesení domů jsem si v kuchařce označila asi padesát receptů na vyzkoušení a mezi nimi i jedny sušenky s mou oblíbenou kombinací brusinek, mandlí, pomeranče a bílé čokolády. Nakonec jsem nepekla přesně podle receptu, jen jsem se inspirovala a trochu si ho upravila, zjednodušila a “ozdravila” (uberu trochu másla a vyměním bílý cukr a mouku za třtinový a špaldovku a hned mám dojem, že můžu sníst o sušenku víc). A je to fakt moc dobrý, potvrzeno i novými kolegy v práci. A to pracuju v cukrárně. 😀
Pokud vynecháte potření čokoládou, budou tyto sušenky vážně i docela zdravé, málo sladké a taky rychlejší. Ale zase… pokud můžete něco potřít čokoládou, tak proč to nepotřít čokoládou?
Ingredience
- 150g ovesných vloček
- 250g celozrnné špaldové mouky
- 100g třtinového cukru
- 200g másla
- 1 bio pomeranč
- Špetka soli
- 100g brusinek
- 150g neloupaných mandlí
- Bílá čokoláda na potření (asi 300g)
Nejlépe den předem, ale stačí i půl hodinky si ostrouhejte kůru a vymačkejte šťávu z pomeranče a obojí smíchejte s lehce nasekanými brusinkami.
Troubu si rozehřejte na 180°C (160°C horkovzduch) a vyložte si dva plechy pečicím papírem. Ve velké míse smíchejte ovesné vločky, špaldovou mouku, třtinový cukr a sůl. Máslo rozpusťte a nechte zchladnout. Mandle nasekejte nahrubo.
K suché směsi přidejte rozpuštěné máslo, brusinky i s veškerou pomerančovou šťávou a mandle. Zamíchejte nejprve vařečkou a pak vyklopte na vál a rukou vypracujte kompaktní těsto. Z těsta odebírejte kousky velikosti vlašského ořechu, v ruce ukoulejte kuličku a posaďte na plech. Kuličku zploštěte rukou nebo třeba skleničkou. Jakmile je plech plný, vložte jej do trouby a pečte 16-18minut, dokud nejsou sušenky zespodu zlatavé.
Nechte zcela vychladnout na mřížce. Rozpusťte bílou čokoládu (pokud se s tím chcete trochu crcat a čokoládu temperovat, směle do toho) a sušenky lžičkou zespodu potřete. Nechte ztuhnout. 
Zrovna jsem o Ottolenghim četl v posledním speciálu reflexu, vypadá na zajimavého člověka, studium telavivské univerzity obor srovnávací literatura ukončil prací filozofie fotografického obrazu, je gay vychovává dvě děti a miluje celer, bulvy ne řapíky, nebo takhle, bulvy vypichoval, ještě se upřesnil a říkal, “myslím bulvu, ne ten náš řapíkatý”, maso jí, ale podniky má vegetariánské, tolik, překvapivě, jsem si zapamatoval, zvláštní je že ses mi o něm nezmínila dříve. Asi už je jich moc těch slavných kuchařů, i když co je moc, kolik je hudebních skupin a zpěváků všelijakých a to ten kravál většinou není ani zdaleka tak příjemný jako dobrý papaníčko, moc na to abychom stihli všechny probrat. Jamieho byly plné ulice. Proč pořád ubíráš cukru? Lepší je přidat. Sice jím sladké jednou za uherský rok, ale Eli, sladké má být sladké 😉
Ottolenghi je pro mě jeden z nejzajímavějších kuchařů. Podniky nejsou vyloženě vegetariánské, ale jsou postaveny spíše na zelenině, než na mase. Saláty jedna báseň! Měla bych si zase zaletět do Londýna…
A sladké sice má být sladké, ale čeho je moc, toho je příliš a většina lidí, co ochutná mé výrobky řeknou “Ježiš to je dobrý! a ani to není hnusně sladký!” Tak proto. 🙂